Kytarovka.cz=

Jak to začalo

„Pane Rímský, napište vlastní příručku pro kytaristy,“ vyzval mě kdysi jeden významný prodejce hudebnin. „Proč?“ zeptal jsem se. „Vždyť jich vyšla spousta“. „Protože vy ji uděláte pořádně,“ odpověděl mi s úsměvem a odešel. To byla velká výzva, protože špatných příruček, jejichž autoři opisují ty chyby a kraviny jeden od druhého, jsem viděl dost. Já myslím, že jestli něco stojí za to, aby se to vůbec dělalo, pak to stojí i za to, aby se to dělalo pořádně.

petr vykryteA tak jsem si omylem založil muzikantskou školu :-). Přemýšlel jsem o té příručce tak dlouho, až jsem si uvědomil, že skutečnost, že jsem třeba i opravdu výborný kytarista, není ani trošku zárukou toho, že to umím někomu předat. Umět něco je totiž zcela jiná disciplína, než umět učit. Já jsem si to potřeboval vyzkoušet, tak jsem si „najal“ (za jejich peníze) partu zkušebních oveček, sešli jsme se na „Mácháči“, a já zcela bez přípravy začal učit. Je i sebe. Stalo se neočekávané. Mé studenty to tak strašně bavilo, že mě ukecali, abychom udělali ještě v tomtéž létě pokračování. Mě to chytlo taky. Tak už to dělám třetí desítku let. A dělám to jinak, než většina ostatních. Zábavně, efektivně, smysluplně. Aby nás to všechny spolu bavilo a šlo nám to.

Nebyl jsem zrovna školní „šprt“ a neměl jsem moc štěstí na kantory. Po celý život vidím, že samostatné myšlení je potlačováno povinností nacpat si do hlavy tvrdá data, vzorce, definice, poučky a pravidla. Pak je tam udržet do příslušné zkoušky ať už u tabule na prvním stupni základní školy nebo u státnic a u vysokoškolského studia. Vícekrát ta data a vzorce nebudou zapotřebí, neboť nám neřekli, jak by nám mohly být užitečné. Odnášíme si jako básničky, naučené elementy, jako -ný, -natý-, -itý, -ičitý, -ečný atd., aniž bychom věděli, k čemu je to dobré. V hudebkách nutí žáky zapamatovat si fis, cis, gis, dis, ais...

V hudebních školách je hlavní činností tupé memorování pojmů, které nám nic neříkají, střídáno tupým drilováním stále stejných pohybů nahoru a dolů podle té či oné stupnice, o jejímž smyslu nemáme tušení. Takhle my to neděláme. My si spolu hrajeme, hledáme společně jednoduché a logické postupy, souvislosti. Zjišťujeme, jak hrát snadněji a bez námahy či dokonce bolesti. Výsledkem je, že se královsky bavíme a nauku máme za pár chvil v malíčku, hledáme spolu nové postupy a způsoby hry, zlepšujeme techniku. Ti, kdo opravdu chtějí, zlepšují se díky cenným radám a efektivním postupům více, než očekávali.